Diskuse
  Vaše názory
  Ankety
  Pravidla fóra
  Odkazy

Názory a náměty

Soužití

Několikrát jsem vstoupil do diskuse o problematice soužití v Jaroměři. Je to téma, o kterém se na různých úrovních - od hospod až po jednání orgánů města - často mluví.

Několikrát jsem vstoupil do diskuse o problematice soužití v Jaroměři. Je to téma, o kterém se na různých úrovních - od hospod až po jednání orgánů města - často mluví. V hospodách nepublikovatelnými výrazy a s nepublikovatelnými závěry, při oficiálních jednání zpravidla s jistými rozpaky..

V otázkách multikulturality nejsem odborníkem, dokonce se ani nedomnívám, že moje myšlenky jsou objevné či spásné, nicméně si dovolím předložit k případnému dalšímu zamyšlení několik podnětů.

Především je třeba si uvědomit, že Romové (o něž se v převážné většině případů jedná), jsou občany Jaroměře a Josefova zrovna tak jako všichni ostatní občané. Proto považuji za naprosto nepřijatelná stanoviska, ve kterých se „MY“ (rozuměj „my správní“) pokoušíme řešit „problémy s NIMI“ (tj. s „nimi špatnými“). Takový postoj je hluboce urážlivý, diskriminalizující a nikdo na něj nemá právo.

Otázka jiná je, kdo jak respektuje či nerespektuje závazné normy a zásady soužití. A především PROČ.

Dovolím si připomenout události z doby nedlouho po roce 1990. Rakouští sousedé tehdy ve snaze otevřít kulturní bohatství své země, jejíž byly Čechy s Moravou a Slezskem dlouhá léta součástí, poskytli českým občanům řadu výhod - silně zlevněné jízdné ve vlacích, výrazné slevy na vstupném a podobně. Výsledkem byla tak mohutná vlna „nájezdů“ různých nepoctivců, kteří se snažili zneužívat všech poskytovaných výhod a především mezer v obranných mechanismech fungování tamější společnosti, že se záhy v obchodech začala objevovat česky psaná upozornění českým zlodějům. A samozřejmě bylo po výhodách. Přesto si nemyslím, že lze učinit rovnici Čech = vykuk a zloděj.

Jedním z nejhorších dědictví stalinisticko-husákovského režimu v naší zemi je silná devastace mravních a morálních hodnot. Představitelé minulého režimu - na nejrůznějších úrovních, od nejvyšší až po místní - totiž rádi kázali vodu a pili víno. Být členem tehdejší komunistické strany neznamenalo punc mravní a morální bezúhonnosti, jak se komunisté snažili odjakživa deklarovat (vzpomeňme třeba jen na Timura a jeho partu), nýbrž naopak výtah k praktické nedotknutelnosti, beztrestnosti. A tak mnozí toužili po kariéře ne proto, aby ve vysokých funkcích mohli realizovat své vize dokonalejšího fungování společnosti, nýbrž proto, aby směli pohrdat pravidly platnými mezi „obyčejnými“ lidmi. (Mnozí z nás se jistě pamatují na velmi trefně parodizující stolní hru Soudruhu, nezlob se.) A nezi těmi „obyčejnými“ lidmi platilo za projev ceněného furiantského hrdinství obcházet a porušovat stanovené společenské normy. Protože to často přinášelo řadu drobných výhod - a bezesporu i trochu zlomyslného uspokojení z toho, že se podařilo nasypat dalších pár zrnek písku do soukolí tehdejší stranické a státní mašinérie.

Tehdejší společnost se proti tomuto jevu bránila svým specifickým způsobem: nastavila takové podmínky, které sice komplikovaly existenci porušovatelům norem, ale zároveň znepříjemňovaly život všem, i těm bezúhonným.

Ilustrativní příklad: ve škole je (z bezpečnostních a řady dalších dobrých důvodů) zakázáno vyklánět se z otevřených oken. Avšak v každé škole se vždycky najde několik zdařilců, kteří vyklánějíce se z oken pokřikují po okolí, plivou po chodníku a občas házejí po kolemjdoucích igelitové pytlíky naplněné vodou. Načež soudružka ředitelka s uspokojením přijme „účinné“ opatření - nakáže školníkovi odmontovat kličky od všech oken. A v ten okamžik se i kdokoli, kdo nikdy žádný zákaz neporušil, začne shánět po ilegální náhradní kličce na okno. Podaří-li se mu to, u ostatních boduje…

Demokratická společnost si takováhle omezování práv nevinných nesmí dovolit. O to víc však musí mít vybudovány účinné mechanismy proti svévolníkům.

Snaha pro sebe získat odpírané výhody měla samozřejmě i jiné příčiny - jak dávné jsou doby, kdy se u „známých“ trafikantů sháněly tvrdé sparty, u zelinářů banány a u řezníků telecí? A kdy „platila“ úsloví Co je tvoje, to je moje, a co je moje, po tom ti nic není, Kdo nekrade, okrádá rodinu a podobná?

Od těch dob přitom uplynulo jen pár let, a nelze se přitom domnívat, že za těch pár let se lidé výrazně změnili. A tak to s prominutím „vychcánkovství“ v těch, kteří jej vyznávali dříve, namnoze přetrvává. Rozhodně však není pravda, že takoví jsou všichni Češi, ani to, že jich je většina.

Existuje řada definovatelných historickospolečenských příčin toho, že podobná snaha získat pro sebe to, co mohou mít ostatní, je i mezi Romy.

Mimochodem, pokud vím, označení Romové vzniklo v dobách, kdy Cikáni na své cestě z asijskoindického pomezí dorazili do Evropy, která tehdy byla téměř celá državou říše římské. A kdy - podle mého soudu ZCELA OPRÁVNĚNĚ - o sobě začali tvrdit, že i oni, obyvatelé římského impéria, jsou Římané, Romové. Nebo se tím, že přisídlili do Evropy a chtěli zde žít, něčeho dopustili? Či snad lépe udělali nájezdníci, pod kopyty jejichž koní byl rozmetán Řím? Byli to Romové, kdo bezmála vybili domorodé Indiány na americkém kontinentě? Byli to Romové, kdo převáželi ze západních břehů Afriky na americký kontinent otroky pro práci na plantážích? Byli to Romové, kdo neustále válčili kde s kým, kdo rozpoutali dvě světové války, kdo vymysleli koncentrační tábory, jaderné, chemické a biologické zbraně?

Nechci, aby moje úvahy vyústily v závěr, že by možná pro další vývoj nejen evropské civilizace bylo prospěšné, kdyby otěže dění převzali Romové, nicméně se domnívám, že v tomto ohledu mnohé národy ublížily světu nepoměrně víc než komukoli Romové.

Skutečností však zůstává, že v naší zemi - a tím i v našich městech, abych se z putování po planetě vrátil do Jaroměře a do Josefova - platí nějaké normy - nějaké zákony a nějaké zvyklosti. Nechci teď rozebírat, kolik kdy Romové dostali příležitostí k tomu, aby vzniku těch norem mohli být přítomni, aby se mohli stát jejich spolutvůrci. Otázkou rovněž zůstává, do jaké míry by o to stáli (myslím však, že mnozí určitě). Zákony a zvyklosti prostě platí - a ten, kdo je porušuje, je (stručně řečeno) lump.

Kradl-li však Čech Ferda Vonásek ve Vídni, znamená to, že i já, rovněž Čech, jsem lump? Znamená to, že ve vídeňských obchodech mají viset na dveřích cedulky Čechy neobsluhujeme?

Přijedu-li já, Čech, do Vídně, leckdo se na mě možná bude dívat s nedůvěrou. Je na mně, abych ty obavy - svým jednáním, svým chováním, svými činy, jak jinak? - rozptýlil. Dopustím-li se tam jakéhokoli protiprávního jednání, budu postižen. To, že se za mě naše ambasáda (jako za Čecha) postaví a bude se snažit zmírnit dopady toho postihu v ohledech vyplývajících z cizojazyčného prostředí, že (například) bude argumentovat mojí neznalostí jazyka či místních zákonů, budu považovat za vítanou samozřejmost. (Sledujeme snad případ pašování v Thajsku, ne?) A dostanu-li šanci, bude pak záležet jen na mně, jak jí využiju.

Přijede-li jakákoli parta chuligánů do Jaroměře vymlátit diskotéku, musí následovat účinný zásah policie. Selže-li policie a chuligáni oslaví vítězství, čí je to vina? Jejich?

Budou-li těmito chuligáni Romové, Vietnamci, Němci nebo bohatí Američané z Havaje, musí nutně následovat totéž. To, že se do případu následně vloží zmocněnec pro romské otázky, neznamená nic jiného než analogický zásah konzulátu v cizině.

„Tak ať si nejdřív udělají pořádek mezi »svými«“, bude teď zaznívat od piva v lokálech. A jak já si mám dělat pořádek mezi mnou a jmenovaným Ferdou Vonáskem?

Co se však skrývá pod tím „pořádkem“?

Představme si, že do první třídy přijde romský klučina, který neumí pořádně česky. Nastane vlna všeobecného rozhořčení, začnou fungovat nejrůznější sociální a pedagogickopsychologické instituce. A dost možná že matku toho klučiny někdo přijde pokárat, že ho nedostatečně připravila na školní docházku.

Je přitom snad něco špatného na tom, mluví-li romská rodina doma romsky? Nebo by neměla?

Předpokládám, že řada z nás si ještě ze školy pamatuje něco o českém národním obrození a že zná tu památnou větu „radši poslouchat skuhrání kulicha než českou řeč“. Romové, pokud vím, zatím svého Dobrovského, Jungmanna a Palackého nemají. Avšak co myslíte, jak se zachováme ke Karlu Havlíčkovi romské národnosti?

Myslím, že vůbec nejdřív by měl někdo - nejen z jakési povinnosti, ale z upřímné snahy o porozumění - zahájit dialog. „My“ si neustále stěžujeme, co nám na Romech vadí, čím nám překážejí, čím nás popouzejí, omezují, štvou. Poslechněme si někdy „je“, co jim vadí na nás, čím my jim podle jejich názoru ubližujeme. Ovšem potom se nesnažme hledat argumenty pro svou pravdu, snažme se spíš hledat cestu ke konsenzu.

Možná, že budeme muset z některých „svých“ zásad ustoupit. Nepříjemná představa, že?

A to má opravdu stále ustupovat a „nám“ se přizpůsobovat jen někdo jiný?

Na závěr svého ne vždy zcela souvislého povídání bych chtěl do všech rodin popřát, aby do nich každičký den v nadcházejícím roce přinášel spoustu osobního i rodinného štěstí.

I do těch romských, samozřejmě.



Kn, 5. 1. 2004, Téma: Rómská problematika


< zpět na seznam textů
Tyto stránky navrhla a vyrobila firma Direct webstudio